Ze Spittalu an der Drau přes Villach až do Itálie
Třetí den na trase Alpe Adria začal jinak než ty předchozí. Ne probuzením budíku, ne deštěm ani zimou, ale tlumeným dupáním kroků nad našimi hlavami. Dva kluci z Belgie, se kterými jsme sdíleli dřevěnou rozhlednu na okraji Spittalu an der Drau, scházeli brzy ráno z horních pater a chystali se vyrazit. Jejich kroky se rozléhaly celou konstrukcí a mně došlo, že noc je definitivně pryč.
Když jsme se vyhrabali ze spacáků, bylo jasné, že nás čeká krásný den. Obloha byla téměř bez mráčku, vzduch čistý a kolem nás se rýsovaly hory, některé vrcholky pořád lehce zasněžené. Po dvou dnech proměnlivého počasí působilo tohle ráno skoro jako odměna.
Ranní rutina a návrat do civilizace
S Belgičany jsme ještě chvíli poseděli, prohodili pár slov o trase a o tom, kam kdo míří. Pak se vydali každý svou cestou. My sbalili věci, naposledy se rozhlédli po místě, které nám dalo suchý nocleh, a vyrazili směrem do města, na jehož okraji jsme vlastně celou noc byli – Spittal an der Drau.
Podle mapy bylo jasné, že první zastávkou musí být obchodní centrum. Potřebovali jsme snídani, kafe a hlavně doplnit věci, které se při bikepackingu ztrácí rychleji, než by člověk čekal – obvazy, náplasti a nějaké drobnosti. Do centra jsme přijeli asi o půl hodiny dřív, než se všechno oficiálně otevřelo, ale supermarket už naštěstí fungoval.
Rozdělili jsme se. Veronika vyrazila shánět zdravotní věci, já zamířil mezi regály pro snídani. Jakmile otevřelo Tchibo, šel jsem si dát kafe. Moje oblíbené filtrované, které si dávám doma v Česku, tady ale neměli, což mě trochu zamrzelo. Chuť mi spravila až snídaně – sekaná v housce, jednoduchá, poctivá a přesně taková, jakou člověk po ránu na kole potřebuje :D.
Směr Villach: rovina, řeka a klid
Po snídani jsme vyrazili směrem na Villach. Čekalo nás zhruba 40 kilometrů a už první kilometry napověděly, že tohle bude úplně jiný den než ten předchozí. Trasa byla rovinatá, přehledná a vedla otevřenou krajinou. Projížděli jsme mezi poli, kolem nás se zvedaly hory a nad hlavou bylo skoro bezchybné modré nebe.
Směr nám celou dobu udávala řeka. Možná i díky ní bylo ráno docela chladno, ale slunce a pravidelný pohyb tělo rychle zahřály. Potkávali jsme skupinky českých cyklistů, sem tam někdo prohodil pár slov, jinde stačilo jen kývnutí hlavou. Bylo znát, že tenhle úsek Alpe Adria cyklostezky patří k těm oblíbenějším.
Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili do Villachu. Přes most jsme přejeli na druhou stranu řeky a původně chtěli zastavit u prvního obchodního centra. Nakonec jsme se ale rozhodli dojet ještě k jinému, na konci města, ve směru, kterým jsme měli pokračovat.
Villach a nečekaný chaos
To, co na mapě vypadalo jako krátký přejezd, se změnilo v malou městskou anabázi. Ve městě se zřejmě konal nějaký motorkářský závod nebo akce, všude bylo plno lidí, některé ulice byly uzavřené a na křižovatkách stála policie. Chvíli jsme kličkovali mezi zábranami, než jsme se konečně dostali tam, kam jsme chtěli.
V obřím obchodním centru jsme objevili restauraci Interspar a rozhodnutí bylo jasné – oběd. A ne ledajaký. Po dopoledních kilometrech jsme si dali opravdu vydatné jídlo, takové, které člověka na chvíli přibije k židli. Po obědě jsme ještě prošli centrum, Veronika si v DMku koupila další obvazy do zásoby a pak už byl čas vyrazit dál.
Směr Itálie: Tarvisio na dohled
Další cíl byl jasný – Tarvisio. Italské město kousek za hranicemi, zhruba 33 kilometrů od Villachu. Podle profilu nás nemělo čekat nic dramatického, zhruba 300 metrů stoupání, tedy spíš pozvolná rovina. Veronika měla Tarvisio za cíl dne, já ale doufal, že se dostaneme dál. Sedmdesát kilometrů za celý den mi přišlo málo a navíc jsem věřil profilu, který sliboval, že se trať brzy překlopí do dlouhého sjezdu.
Cesta k hranicím byla nádherná. Hory se přibližovaly, asfalt se mírně zvedal a cyklistů přibývalo. Bylo znát, že tenhle úsek je rájem pro silniční kola. U hranic už to chtělo trochu víc síly do pedálů, navíc jsme v jednom místě omylem sjeli ze stezky na hlavní silnici. Naštěstí jsme se rychle zorientovali a hned za hranicemi se zase napojili zpátky.
Přechod do Itálie byl nepřehlédnutelný. Všude italské vlajky a hned první budova pizzerie. Kousek za hranicemi následovalo ještě jedno stoupání, na jehož konci nás čekal nejhezčí výhled celé dosavadní cesty. Zastavili jsme, vytáhli foťáky a jen mlčky koukali na horský masiv s ostrými vrcholky před námi.
Tarvisio a první italské kafe
Do Tarvisia to bylo už jen pár kilometrů. Stezka tu vedla jasně po trase bývalé železnice, mimo silnici, lehce ve svahu. Městečko bylo malé a nenápadné, málem jsme ho přejeli, protože stezka vedla nad ním a byla v kopci. Nakonec jsme museli kousek popojet zpátky, abychom našli sjezd dolů.
V centru jsme našli kavárnu, dali si zákusek a pořádné italské kafe. Pořád svítilo slunce a nálada byla výborná. U kafe jsme vytáhli mapy a začali plánovat večer. Profil vypadal až podezřele dobře – dlouhý sjezd, minimum stoupání. Vytipovali jsme přístřešek u parkoviště, který měl sloužit jako místo na spaní.
Sjezd, horské údolí a hledání noclehu
Ze stezky jsme vyrazili dál a pálili to z kopce. Asi 15 kilometrů příjemného sjezdu, který ubíhal rychle a bez bolesti. Krajina se sevřela mezi hory, kolem bylo dost travnatých míst, kde by se dalo v nouzi přespat. Odbočili jsme až u městečka Bagni di Lusnizza, kde jsme narazili na pramen vyvěrající v malé prosklené stavbě.
Místa na spaní, která jsem měl uložená v Mapy.com, se ukázala jako nepřístupná – dalo se k nim dostat jen autem z dálnice. Nechtěli jsme ztrácet čas, tak jsme se rozhodli pokračovat dál a hledat něco po cestě.
Pontebba, poslední nákup a tma
Do městečka Pontebba jsme dorazili těsně před zavíračkou malého obchodu. Stihli jsme posledních pár minut, nakoupili něco k večeři a já samozřejmě přihodil dvě piva, aby se po náročném dni lépe usínalo. Výběr nebyl ideální, benzínku jsme už nenašli a začalo se stmívat.
Znovu jsme se dostali na stezku nad městem. Jeli jsme po staré železniční trase, vysoko nad řekou, projížděli krátkými tunely a začalo být jasné, že hledání místa na spaní nebude jednoduché. Odbočit ze stezky prakticky nešlo a další město bylo daleko.
Nakonec jsme mezi dvěma tunely zahlédli starý rozpadlý dům a vedle něj dřevěnou kůlnu. Prudce jsme zabrzdili a šli místo obhlédnout. Bylo to ideální – střecha nad hlavou, lavička, klid. Kůlna působila trochu strašidelně, byla v ní stará televize a pracovní rukavice, jako by se někdo chystal každou chvíli přijít, ale nikdo nepřišel.
Ukončili jsme aktivitu, povečeřeli, dali si pivo a zalezli do spacáků. Den byl dlouhý, ale přesně takový, jaký má bikepacking být.
Shrnutí etapy – Alpe Adria den 3
- přechod z Rakouska do Itálie
- dlouhé roviny kolem řeky a staré železniční trasy
- minimum stresu, maximum plynulosti
- první opravdový pocit, že Alpe Adria začíná „téct“ sama
Statistiky etapy – Alpe Adria Day 3
Energetický výdej: 2 278 kJ
Vzdálenost: 106,65 km
Čas jízdy: 6:21:15
Celkové převýšení: 708 m
Průměrná rychlost: 16,8 km/h
Maximální rychlost: 40,1 km/h
Odhadovaný průměrný výkon: 100 W
Pokračování
➡️ Další den: Bikepacking Alpe Adria – den 4: Z Alp až dolů mezi vinice
Leave a Reply