Druhý den na trase Alpe Adria začal úplně jinak, než ten první skončil. Žádné slunce, žádná euforie z nového začátku. Jen šedé nebe, mlha visící v údolí a hory, které se schovaly tak dokonale, jako by ani neexistovaly. Probudili jsme se pod obřím stromem, který nám přes noc poskytl perfektní úkryt, ale ráno už bylo jasné, že nás čeká den, kdy bude potřeba víc hlavy než nohou.
Bylo krátce po sedmé. Vlhký vzduch, ticho přerušované jen řekou kousek od nás a pocit lehké nejistoty, jak se to celé dnes vlastně vyvine. Druhý den bývá na podobných cestách zlomový – tělo ještě není úplně zvyklé, ale už nemáš tu startovní energii z prvního dne.
Ranní realita: obvazy, pomalé balení a hledání snídaně
Než jsme vůbec začali balit, museli jsme se postarat o Veroniku. Žebra z předchozí nehody nebyla o nic lepší než večer předtím. Vyměnili jsme obvazy a stáhli jí hrudník tak pevně, že sama říkala, že se cítí jak mumie. Nebylo to ideální, ale byla to jediná možnost, jak se vůbec pohnout dál.
Kolem osmé jsme vyrazili směrem do nejbližšího městečka najít snídani. V obchodě jsme koupili pečivo, něco malého na cestu a v kavárně kafe, bez kterého by ten den asi vůbec nezačal. Venku bylo pořád šedivo, kopce kolem nás se ztrácely v mlze a každou chvíli to vypadalo, že začne pršet.
První kilometry v mlze a tichu údolí
Cesta se zvolna zvedala. Jelo se podél řeky, lesy byly tmavé a tiché a celé údolí působilo skoro opuštěně. Nebyl to nepříjemný pocit, spíš zvláštní klid, kdy člověk jede a jen vnímá pravidelný rytmus šlapání.
Tempo bylo pomalé a rozvážné. Nikam jsme nespěchali, protože bylo jasné, že dnešní den bude dlouhý. A taky že byl.
Bad Hofgastein: cukr, kafe a malý restart
Okolo poledne jsme dorazili do Bad Hofgasteinu. Ačkoliv byl čas oběda, skončili jsme v kavárně. Sladká svačina a pořádné kafe byly přesně to, co jsme v tu chvíli potřebovali. Já dostal obrovský kus sladkého šneka, ještě teplého, který prakticky nahradil oběd.
Venku bylo pořád sychravo a chladno, takže se nám ani nechtělo zpátky do sedla. Ale věděli jsme, že největší výzva dne teprve přijde.
Stoupání do Bad Gasteinu a město v mracích
Cesta do Bad Gasteinu byla dlouhá a vytrvalá. Žádný brutální sklon, ale nekonečné stoupání, které se táhlo snad hodinu. Město bylo vidět už z dálky, vysoko nad údolím, schované v mracích. Působilo skoro neskutečně – jako by tam ani nepatřilo.
Zastavili jsme se na pár vyhlídkách, udělali pár fotek a pokračovali dál. Času nebylo nazbyt a počasí jsme pořád úplně nevěřili. Už tady jsem si při čekání na Veroniku vytipoval možné místo na spaní – bylo jasné, že pokud se to zlomí, bude potřeba někde zalézt pod střechu.
Špatná odbočka a nejstrmější kopec celého dne
Za Bad Gasteinem přišla klasická bikepackingová chyba. Čekali jsme, že trasa povede po hlavní, ale místo toho jsme špatně odbočili. Po krátkém návratu jsme vyjeli boční uličkou – rovnou do nejstrmějšího kopce, do jakého jsem kdy s naloženým kolem jel.
Byl to krpál, který se skoro nedal ušlápnout. Kadence nula, těžiště úplně vepředu, plíce na maximu. Cyklisté z protisměru se jen smáli a zdravili, zatímco my se metr po metru sunuli nahoru.
Bockstein a nečekaný vlak skrz horu
Za městečkem Bockstein nás Mapy.com dovedly až na vlakovou stanici. Chvíli jsme stáli a nechápali. Žádná silnice, žádná stezka – jen koleje a tunel skrz horu. Ukázalo se, že tady jezdí speciální vlak, který převáží auta, lidi i kola na druhou stranu masivu.
Stanice byla bez obsluhy, byla zima a začínalo být opravdu nepříjemně. Lístky jsme kupovali přes mobil, trochu zmateně, protože nebylo jasné, jak je to s koly. Nakonec se ukázalo, že kola jsou nejspíš v ceně. Cena jízdenky nebyla nijak vysoká, ale přesně si ji už nepamatuju.
Do vlaku jsme nastoupili promrzlí – a přesně v tu chvíli se venku spustil déšť. Den si z nás evidentně dělal legraci.
Tunel, déšť a druhá strana hor
Vlak se rozjel a většinu cesty jel skrz horu. Celá jízda trvala zhruba deset minut. Když jsme vyjeli ven na druhé straně, stalo se něco, v co jsem tiše doufal – bylo tam krásně. Teplo, světlo a úplně jiná atmosféra.
Dojeli jsme do stanice Mallnitz, vyzvedli kola ze speciálního vagonu a pokračovali dál po trase.
Sjezdy, serpentiny a návrat radosti z jízdy
Před námi byly dlouhé serpentiny dolů. Teplo, dobrý asfalt a výhledy, které si říkaly o zastávku. Fotili jsme, natáčeli videa a chvíli si jen užívali to, že jedeme dolů.
Potkávali jsme cyklisty jedoucí opačným směrem a poprvé nás napadlo, že jet Alpe Adrii pozpátku by mohla být docela solidní výzva.
Lesní cesta, rozdílné tempo a hledání večeře
Cesta se stočila k řece a vedla lesem. Krásná, klidná pasáž. Každý jsme jeli trochu jiným tempem, takže jsem se postupně dostal dopředu a začal hledat místo, kde bychom se mohli najíst.
V Mollbrücke jsem našel obchod ADEG – něco jako místní Lidl. Nakoupil jsem, dal si gyros a čekal na Veroniku. Čekání se protáhlo skoro na hodinu.
Bouřka, víno a čekání na správný okamžik
Než Veronika dorazila, počasí se zlomilo. Začalo foukat, pršet a kolem nás lítaly blesky. Byly hodně blízko. Nakoupili jsme večeři, já ještě druhé kolo jídla a něco na cestu.
Zima ve mně vyvolala chuť na červené víno. Když jsem se Veroniky ptal, jestli mi s tím pomůže, myslela si, že jí ho chci dát do brašny. Já myslel, jestli si večer dá se mnou. Trochu jsme se minuli, ale víno jsem koupil – a vezl sám 😀
U obchodu jsme čekali několik hodin. Podle radaru měla bouřka skončit v 20:05. Skončila přesně na minutu.
Poslední kilometry za tmy a ideální nocleh
Zbývalo asi 14 kilometrů. Jeli jsme už za tmy, lehce poprchávalo, ale nic zásadního. Na okraji Spittalu an der Drau jsme odbočili k řece, kde stála obrovská dřevěná rozhledna s piknikovými stoly. Můj vytipovaný cíl dnešní cesty.
Úplná oáza pro bikepackery. Byla sice už obsazená dvěma kluky z Belgie, ale místa bylo dost. Oni spali nahoře, my dole.
Skočil jsem do ledové řeky, a na zahřátí jsem otevřel to červené víno a Veronika si nalila asi dva mililitry. Zbytek zůstal na mně. Nechtěl jsem ho tahat další den, takže jsem ho do sebe tlačil ještě ve spacáku.
Usínalo se skvěle ..:D
Shrnutí etapy – Alpe Adria den 2
Druhý den byl dlouhý, fyzicky náročný a plný nečekaných situací. Mlhy, stoupání, vlak skrz horu, bouřka i večerní klid u řeky. Přesně ten typ dne, na který se nezapomíná. Chceš vidět fotku té nejlepší rozhledny v Alpách? Přečti si další článek – v noci se blbě fotila:)
👉 Přečti si pokračování: Bikepacking Alpe Adria – den 3
Statistiky etapy (Strava)
- Vzdálenost: 85,54 km
- Čas jízdy: 5:43:32
- Nastoupané metry: 1 429 m
- Průměrná rychlost: 14,9 km/h
- Max. rychlost: 49,9 km/h
- Strava aktivita: https://www.strava.com/activities/15709008047
Leave a Reply